https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/4/40/Sydney_Opera_House_Close_up_HDR_Sydney_Australia.jpg/1024px-Sydney_Opera_House_Close_up_HDR_Sydney_Australia.jpg

Neodeslaná zpráva zesnulého muže byla australským soudem uznána jako platná poslední vůle

Soud v Austrálii uznal neodeslanou textovou zprávu zesnulého muže jako oficiálně platnou poslední vůli. Ve zprávě se kromě jiného píše, že 55letý může odkazuje „vše, co má“, svému bratrovi a synovci.

Zpráva se našla v adresáři s uloženými koncepty v jeho mobilním telefonu rok poté, co spáchal sebevraždu. Soud v Brisbane dospěl k závěru, že znění neodeslané zprávy naznačovalo, že ji muž zamýšlel formulovat jako svou poslední vůli. Ve zprávě byly podle webu BBC uvedeny i detaily o tom, jak získat přístup k jeho bankovnímu účtu, a také přání, aby dědici uložili jeho popel na zahradě. Jak uvádí web australské televizní stanice ABC, jeho manželka, která se o dědictví rovněž ucházela, argumentovala, že předmětná zpráva není platná, protože nikdy nedošlo k jejímu odeslání. V australském státě Queensland je prý k uznání závěti nutné ji napsat a mít k tomu dva svědky.

Soudkyně Susan Brownová však uvedla, že znění zprávy, která končila slovy „moje vůle“, dokazuje, že zesnulý chtěl, aby právně figurovala jako závěť. Podle ní neformální povaha zprávy nebrání tomu, jasně tento úmysl vyjádřit. K tomu přispělo i to, že byla vytvořena v době, kdy zesnulý zvažoval dobrovolný odchod ze světa, i např. detaily o posmrtném uložení.

V roce 2006 došlo v Queenslandu v oblasti dědického práva ke změně, která umožňuje soudně uznávat i méně formální typy dokumentů představujících poslední vůli. Soud takto uznal i závěť nahranou na DVD.

Podle právničky Christine Smythové však přesto, že textová zpráva byla v tomto konkrétním případě uznána jako poslední vůle, tuto formu „naprosto nedoporučuje“. Jak dodává, je vždy třeba bez ohledu na formu uvést do závěti potřebné množství dokladů o úmyslech toho, kdo ji sepisuje.

 

Zdroj: abc.net.au, bbc.com